Rheinbach 11.-14.7.2024

Zápisky Ivy Harmoniky

           Začínám velkým díkem Andulce, která obětavě bděla nad bezchybným průběhem naší cesty i pobytu. Odvedla velký kus práce, je to silná osobnost. Andulko, mám tě ráda.

              Po úmorných vedrech se probudil den do svěžího rána. Jemný déšť padal na nás a naše zavazadla, ale obavy, že začne lejt, se brzy rozplynuly. Nestalo se tak. Přijíždějí auta, přicházejí pěší a začíná nadšené veselé vítání a seznamování. Andulka kontroluje poslední nutnosti před odjezdem. No vida! Autobus přijíždí. Luxusní, dvoupatrový, s rodinnou posádkou. Zanedlouho vyrážíme na naši cestu do Rheinbachu. Průběh cesty byl klasický: s pauzami, kafíčkem, hledáním 1 eura na záchod, a objevem, že náš pan řidič je perfektně zásobený. Až do konce pobytu nám nic nechybělo – plzničky byl dostatek.

            Do Rheinbachu přijíždíme s dobrou náladou. Už vidíme Glasschule, taky intr a hlavně zdejší přátele, kteří nás srdečně vítají. Bylo to velmi milé. Večer, který nastal, je nezapomenutelný. V prostoru Himmerode Hof byl Open-Air benefiční koncert, kde hrál Jazz Band Bundeswehru. Dixieland, pop, muzikál, všechno super, profíkům to vyšlapovalo, a vyšlapovalo se i na place. S Ivou začali čerti šít, taková super muzika se nedá vydržet v pozoru. A začalo to pohupovat celým davem, nálada skvělá. My děvčata jsme nemohly zapřít, že se nám kluci od Bundeswehru líbí. Bílé uniformy a blyštící se nástroje zkrátka přitahují pohledy. To byla jedna stránka koncertu. Tu další už nemohl člověk vnímat tak vesele, protože se jednalo jednak o podporu občanů se sociálními problémy, a dále o konkrétní pomoc Ukrajině. Velmi na nás zapůsobila řeč pána, jehož jméno si bohužel nepamatuji. S obdivem a úctou jsme poslouchali jeho vyprávění, jak už šestnáctkrát absolvoval cestu s materiálem do centra bojů, kde viděl ty hrůzy, lidi, kteří neměli vůbec nic. Bylo dobré slyšet, jak je pomoc koordinována. Materiál se vozí dle potřeby, po dohodě s ukrajinskou stranou. Dojemné je, že v tom všem ho podporuje jeho manželka. Plocha před jevištěm byla zaplněna do posledního centimetru a člověk měl pocit soudržnosti a empatie.

              Glasmuseum – expozice Ida Paulin Koho z lidí od skla by nepotěšilo poznat další střípek v přehršli sklářských, výtvarných a jiných uměleckých témat. Mnohé z toho právě splňuje tvorba Idy Paulin. Těžko by se popisovala celá různorodá expozice. Více než tři sta exponátů – to je téma na diplomku. Krátký závěr: Ida Paulin byla nadaná, vytrvalá, úporná, flexibilní, s touhou po vzdělání, s výsledky, které mě nadchly.

               Römer Aquädukt Další třešnička na dortu. V Himmerode Hof bezvadně udělaná expozice, kde jsme poznali princip stavby akvaduktu. Od počátku hledání vhodných nezávadných pramenů podle posuzování tělesného a zdravotního stavu obyvatel. Přes úpravy terénu, vyměřování trasy a spádu až po nepředstavitelné budování a nakonec přívod vody do města Köln, tehdy Colonia Agrippina. Hezká jména dvou chytrých přístrojů – chorobot a grom. Pěkný byl také model toku vody v akvaduktu se znázorněným spádem, kde si hračičkové mohli pouštět kuličky. Náš klučík, autobusový maskot, si to taky užil. To vám bylo tak hodný a milý dítě… Vůbec to byla moc hezká rodinka. Po úvodu v expozici jsme se busem přesunuli do několika míst, kde jsou vidět zrestaurované zbytky akvaduktu. Impozantní, překvapující. Hlava nebere, jak to tenkrát mohli dokázat. Spousta dojmů a úžasný zážitek.

              Po tomto náročném, ale báječném dni přišel večer, na který jsme se všichni těšili. Rudova kytara a jeho permanentní One Man Show. K tomu František s heligonkou, na kterou perfektně hraje lidovky. A taky moje maličkost, Iva Harmonika s knoflíkovkou. Zasmáli jsme se, zabékali. Pojďte k nám, pojďte k nám, lákali králíčci. No, co vám budu povídat, kdo to neviděl, neuvěří.

            Limes Romanum Na to, jak jsme dlouho pařili, jsme byli ráno svěží a čiperní, připravení prožít další den. A taky stál za to. Römermuseum nám nabídlo další dávku informací o pravé a levé straně Rýna. O Římanech a Germánech. O hranici, kterou tvořil Rýn a také názornou ukázku kůlového obranného systému, stavebního stroje, informace o životě římských posádek. Také o vztazích mezi Římany a Germány, které se právě zde držely v mezích odstupu, při kterém se mohlo i obchodovat, a dokonce vstupovat na římské území. Ovšem! Zlatým hřebem v těchto prostorách byla jedna urozená dáma z naší společnosti, když prokázala svoji noblesu. Elegantně oblečená ve lněné kytlici s půvabným květinovým věncem na hlavě se usadila do křesla v póze šlechtičny. A všichni ji obdivovali, všichni jí tleskali. Nádhera a švanda. Průvodce v expozici nám dělal starý pán, profesor latiny a řečtiny. Jeho výklad byl zajímavý a bavil nás. Bylo jasné, že si pan profesor tu „přednášku“ užívá. Potom jsem s ním prohodila pár slov a říkala mu, jak bych u takového učitele ráda študovala, protože vidím, že ho to baví. Smál se a prohlásil: „Celý život jsem si užíval své hobby a byl jsem za to placen.“ Krásný život! Stačí těchto pár střípků. Nastudovat si potřebné pro nás není žádný problém.

          Musím ještě zmínit repliku římské tavicí pícky a tamprovny. Roztopili ji kvůli nám, natavili fritu a předvedli celý proces od kerblíku až po konečný výrobek, malou karafu. Já jsem si komentovala postup a u ouška mi přebýval „caplík“, který se stal zdobným prvkem. A od „řídi“ jsem se dozvěděla, že tenkrát se nůžky při zpracování nepoužívaly (nebo ještě nebyly?). Vidíte, zas musím študovat.

          Remagen Ještě jsme nestačili zpracovat dojmy, které si odvážíme z Limes, když vjíždíme do Remagenu, kde mostu nemaje, funguje několik přívozů (die Fähre.) Na jeden najíždíme, aj, aj, něco se děje, všichni ven. Autobus je dlouhý a na hupu má potíže. Šikovnými manévry se zadařilo nalodění a za pár minut jsme na druhém břehu. Potlesk pro našeho šoféra. (Teď si uvědomuji, že ani nevím, jak se jmenoval.) Procházka městem s průvodcem nám zprostředkovala poznání mnoha zajímavostí. Také další důkazy, jak zde působili Římané-zachované zbytky hradeb, pro jistotu skrytých za nově přistavenou zdí. Je pravda, že jsme viděli i původní zeď, která byla z velké části rozebraná lidmi. Kdo by nechtěl mít doma šutr 2000 let starý, že jo? Výborná byla informace i s obrazovou přílohou, jak vypadala „mainstreet“ za Římanů, před válkou, po válce a současnou jsme měli před sebou. Moc zajímavé bylo místo, kde bylo ve spodních vrstvách objeveno bydlo asi římských důstojníků, s podlahovým topením (!). Co si z toho nepamatujeme, můžeme si upřesnit samostudiem. A to já ráda.

          Během procházky míjíme vilu, před kterou je památník znázorňující závodní auto s jezdcem. Narodil se tu Rudolf Caracciola (30. ledna 1901, Remagen – 28. září 1959, Kassel) přezdívaný Karratsch, nejúspěšnější německý automobilový závodník období před druhou světovou válkou. Pomník nechal zhotovit automobilový magnát Henry Ford.

         Most v Remagenu Informace o tomto mostu jsou obsáhlé. Historie se týká období první i druhé světové války. Průvodce nás zasvětil do mnoha událostí z těchto období. Jedna věž funguje jako Památník míru. V expozici se člověk setká s mnohými informacemi, které pomohou orientovat se v minulosti. Z věže odcházím s myšlenkami, že ve světě se děly šílenosti a dějí se dodnes. Majetek, sláva, ješitnost, touha po moci a blbost dělají dodnes z lidí zrůdy. A proto si toho buďme vědomi, ale využijme té výsostné výhody, že my můžeme žít slušně a radostně.

          Pavel Kopřiva si splnil svůj sen a prošel celou věž, posbíral co nejvíce informací. Před odchodem dolů z věže zmizel. Ocitl se na vrcholu věže, kde vlaje americká vlajka. Pořídil si vytoužený záběr, možná i selfíčko? Do mozaiky tohoto tématu mu zapadla další kostička. A kterému jinému turistovi se podařilo zdrhnout na věž? Tomu nejšikovnějšímu stratégovi.

        Slavnostní večeře na zámku Miel byla tečkou za naším pobytem, který naši němečtí přátelé naplnili vrchovatě. Vždy nás doprovázelo několik z nich. S velkým nasazením, vlídností a obětavostí. Zmíním alespoň Waltera, který se nezastavil ani na chvíli a měl vše pod palcem.

          Den vyplněný vším tím poznáním a zážitky byl za námi. Vypadalo to, že padneme do postelí a vzbudíme se k odjezdu. To přece nejde, nevyužít poslední večer! Tak ještě pivo od řidiče a jednu preventivní desinfekci se vzájemným očkováním. Pak už zase zpěv, vyprávění, hodně smíchu a mexických vln. V Jedové chýši došlo i na harmoniku, a frajerský pepíkovský tanec. Jako šimmy sem, šimmy tam. Zprvu vázla koordinace, nakonec však ruka tanečníka (tady v tom byl jakýsi genderový zmatek) skončila tam, kde měla být - na zadku. Joj, to jsme krásně zakončili ten náročný den! To jsme se vyblbli!

          Ráno ještě procházka k pietnímu místu, kde se sešli zastupitelé města a všech důležitých spolků i občané. Spolu s nimi jsme uctili památku obětí povodně, která 14.7.2021 připravila několik lidí o život a některým z města a okolí vzala někdy úplně vše. Pan starosta vyzdvihl tehdejší nasazení všech a solidaritu, která prokázala lidské kvality. Dodal, že to obyvatele stmelilo a vztahy mezi lidmi se upevnily. Dále bylo vzpomenuto i na oběti střelby na filozofické fakultě. Na památníku jsou důležitá slova: Dank, Dankbarkeit, Zusammenhalt – dík, vděčnost, pospolitost. V tom je veliký kus lidskosti. Poslední objetí, přání zdraví, na shledanou v Šenově, velké mávání. A odjíždíme. Ještě jedna kulturní vložka – zapomenutý mobil na WC. Blesková otočka, telefon vrácen téměř za jízdy a frčíme domů. Krásné dny to byly.

       Milí přátelé, bylo mi s vámi senzačně. Přidali jste mi další energii a touhu stále něco poznávat. Děkuji vám za přízeň a vlídnost. 

           Vaše Iva Harmonika.